Petr Kužvart
10. 11. 2018
Tak nám podle všeho skončila prvá veřejná debata nad problémem. Za její momentální konec považuji text Ladislava Jakla („Je směšné tvrdit, že supermoderní robocopové kráčející pasteveckými vesnicemi chrání na konci světa bezpečnost České republiky" – z facebookového profilu autora převzala Nová republika 8.11. 2018). Tento text mě velmi příjemně překvapil – není k němu prakticky co dodat a považuji jej za vhodnou tečku za výměnou názorů posledních dvou týdnů. Za zahájení veřejné debaty lze považovat kritické vyjádření náhle prozřevšího poslance Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Je na čase jisté shrnutí ověřených faktů a formulace otázek, jež z výměny názorů vyplynuly. Nuže: projevy oficiálních postav jsou příkladem rozhořčení nad Zaorálkovou troufalostí, se kterou vybočil ze sféry běžné politické korektnosti stávajícího oficiálního establishmentu. Následovala porůznu řada „nekorektních“, nehysterických, ale o to věcnějších příspěvků. Politický establishment začal a skončil na ryze ideologickém, nesprávném a neudržitelném stanovisku, že účast českého vojska v konfliktu je odůvodněna tím, že se bojuje proti terorismu, který by se jinak rozšířil do Evropy, tedy potenciálně i k nám. Není to pravda, jak bude rozebráno dále.
Afghánskou válku začaly svou vojenskou intervencí na podzim 2001 Spojené státy, prý jako odplatu za zářijové útoky (11.9. 2001), a to navzdory tomu, že přímou souvislost zničení newyorských dvojčat se silami operujícími v tehdejším Afghánistánu nebylo a není možno dohledat. Když už tehdy začít nějaký útok, tak daleko spíš se mělo útočit na Saudskoarabské království, odkud byla naprostá většina newyorských útočníků a jejich pomocníků (režim je sice krutou středověkou despocií, ale také spojencem USA, tedy žádný útok, jsou to sice darebáci, ale „naši“ darebáci, obchody včetně těch českých se Saudy jedou nerušeně dál – do dneška!). Šlo o neudržitelnou, povrchní a zkratkovitou fabulaci, nicméně invaze byla provedena a země byla okupována, režim Talibanu byl svržen a započala klasická partyzánská válka proti interventům, která trvá dodnes. Má zhruba dvě etapy. Prvá etapa má těžiště v minulém desetiletí, kdy se stotisícová okupační vojska snažila potlačit a odstranit Taliban a nastolit stabilní sekulární, podle možností demokratický režim vstřícný k Západu. Tato fáze skončila neúspěchem a následovala další fáze, kterou je podle vietnamizace vietnamské války počátkem 70. let možno nazvat „afghánizací“ konfliktu, jež se vyznačuje stažením stěžejní části okupačních sil a přechodem na budování a výcvik afghánských vládních vojenských a policejních sil, které mají perspektivně zcela převzít tíhu války proti Talibanu. Na rozdíl od Vietnamu došlo k internacionalizaci redukované okupační armády a do výcviku a střežení objektů vstoupila řada různě početných expedičních oddílů států světového Západu. Nyní již provládní síly nesou prakticky celou tíhu konfliktu, který se nevyvíjí nijak dobře. Taliban již kontroluje nejméně polovinu území Afghánistánu a útočí velmi přesvědčivě po celé zemi. Od jisté doby se ztráty vládních sil nezveřejňují, jsou totiž opravdu velké. Ve značném počtu útočí dokonce tzv. „insideři“, tedy příslušníci provládních sil, které pro to Taliban získal, případně kteří už vstoupili do vládního vojska nebo policie již s podvratným záměrem. Cílem insiderů jsou policejní a vojenští velitelé, vládní politické špičky a také západní okupační síly. Po úplném odchodu západních jednotek je pravděpodobné rychlé zhroucení stávající kábulské vlády. Ve Vietnamu trvalo několik let období mezi stažení Američanů a obsazením Saigonu severovietnamskými vojsky, v Afghánistánu by to mohlo být i v řádu několika málo měsíců.
Je nutno dodat, že Taliban chce vládnout v zemi, nemá však mezinárodní ambice, jež jsou specialitou Al-kaidy nebo Islámského státu (IS). Taliban vstoupil do boje proti posledně jmenovanému, jakmile se IS pokusil expandovat do země, považoval jej za vetřelce. Taliban nikdy nestál za projevy mezinárodního terorismu. Proto je zcela nesmyslné doufat, že potlačování Talibanu bude mít dopad ve snížení četnosti nebo v ukončení teroristických útoků po světě, včetně Evropy. U Kábulu se tedy v žádném případě nebojuje za Prahu. Takové průpovídky jsou čistou falešnou ideologií. Nicméně v devadesátých letech už Taliban v Afghánistánu vládl, byť nikoli vždy na celém území, takže je zřejmé, jak asi může vypadat jeho vláda po porážce vládních sil. Bude to islamistická diktatura, na sekularizaci země a její demokratizaci zapomeňme.
Taliban má zjevně trvalou podporu značné části obyvatelstva a již i velící generál okupačních vojsk veřejně přiznal, že se nad ním vyhrát nedá a že je tedy zapotřebí hledat politické řešení již sedmnáctiletého krvavého konfliktu. Bude to ale nesnadné. Soužití islamismu s prozápadními sekulárními silami v jedné vládě je obtížně myslitelné a asi by bylo jen velmi přechodné. Taliban odmítá jednat s kábulskou vládou, je to pro něj loutkový režim ustanovený Američany. Chce jednat přímo s okupanty o jejich celkovém stažení, což bylo právě potvrzeno rozhovory zástupců zainteresovaných států s reprezentanty Talibanu, konanými v Moskvě 9. listopadu 2018. Hledání jakéhokoli trvalejšího politického řešení bude zjevně velmi obtížné. Bezvýchodná válka bude proto asi ještě pokračovat. Bohužel.
Naše armáda se účastní někdy od roku 2012 a v zemi se vystřídalo na základě rotace postupně už asi osm nebo devět tisíc českých vojáků. Padlých západních vojáků jsou od roku 2001 tisíce, naši utrpěli ztrátu 14-ti mrtvých. Oproti počtu zúčastněných je to velmi nízký počet, z hlediska vojenského jde určitě o přijatelné ztráty, pokud by bylo dosaženo vítězství nebo jiného žádoucího cíle. Teď nebo v přijatelně blízké době. Jde ale o naprosto nepřijatelné ztráty, pokud je perspektiva boje takto beznadějná a není šance na vojenskou změnu reálné situace k lepšímu. Ztráty budou nevyhnutelně narůstat a situace se nebude zlepšovat, ba pravděpodobně právě naopak. A tak je zde jediná smysluplná otázka: jak odtamtud co možná brzy odejít. Za nynější situace bych od české diplomacie očekával tlak na americkou politickou sféru ve smyslu naléhavé nutnosti rychlého politického řešení věci. Čekal bych, že se bude jednat s ostatními zúčastněnými státy v zájmu koordinovaného, společného postupu. Nyní je totiž každá smrt mladého muže v české uniformě zbytečná a proto velmi nešťastná.
Je nutno položit otázku, co tedy dělají čeští státní představitelé. Nevím o tom, že by vedle výše zmíněného nepravdivého a klamného „ u Kábulu se bojuje za Prahu“ byla projevena snaha o politické řešení. O účast na vyjednávání o takovém řešení. Snaha o koordinaci s ostatními zúčastněnými státy – členy okupačních sil. Nestačí ujišťovat, že jako člen NATO svou úlohu hrajeme a budeme hrát i nadále. Další nepřijatelná formulace našich stablišmenťáků. NATO je obraným paktem, účast jeho členů v nevyprovokované útočné válce, navíc mimo mandát OSN, by měla být správně nemyslitelná. Ostatně není to zase tak dávno, kdy se na Norimberském procesu za prokazatelné vyvolání útočné války odsuzovalo k nejvyšším trestům. Na to nejen naši představitelé jaksi zapomněli.
Američané nyní poznávají pravdivost pravidla, že kdo se není schopen poučit ze svých (ale i z cizích) minulých chyb, musí je bohužel opakovat. Nestačila porážka Angličanů v Afghánistánu v 19. století a sovětský neúspěch tamtéž ve století dvacátém. Američané se nepoučili ani z vlastních trpké zkušeností z vietnamské války. A tak se dostali do slepé uličky. V takové situaci by ČR, když už do války vstoupila, měla naléhat na její politické ukončení. Samozřejmě je myslitelné i naše jednostranné ukončení členství v okupační koalici bez ohledu na ostatní zúčastněné. Toho se ale dnešní vedení ČR stěží odváží. Nicméně po zevrubné a věcné veřejné debatě je rozhodně třeba co nejdříve jednat. Na mezinárodní politické úrovni.
Prozatím nebyla u nás žádná veřejná debata o naší účasti na okupaci země, která nikoho z okupační koalice neohrožovala. To, co proběhlo v uplynulých týdnech, bylo vyvoláno další ztrátou života našeho vojáka v této válce. Příležitost docela nevhodná, nicméně díky alespoň za ni. V naší demokratické otevřené společnosti by taková veřejná rozprava měla probíhat automaticky před zahájením a při každém prodloužení vojenské mise v zahraničí. To se zatím nedělo a je to velká chyba.
Autor je právník
