Lekce z vývoje postkomunistické Evropy

Pozn. JČ: Povšimněte si také, jak se východní Evropa při lezení autoritáři a primitivovi Donaldu Trumpovi rychle izoluje od demokratických států západní Evropy a spojuje se s autoritářskými režimy mimo Evropu. ZDESlovenskýprezident Kiska v situaci, kdy je Slovensko ve vleklé politickékrizi, na kterou on sám několikrát výrazně reagoval, oznámil,že již nebude v roce 2019 usilovat o druhý mandát. Prýz osobních důvodů. Může mít v současnosti Slovenskolepšího prezidenta, než je Kiska? Podle mne nemůže. I kdyby poKiskovi nastoupil někdo s podobnou hodnotovou a politickouorientací, která naprosto kontrastuje s běžnými standardypostkomunistického světa, nebude mít tu zkušenost a autoritu,kterou nyní má Kiska.
Kiskovise bohužel nepodařilo vytvořit kolem sebe nějakou politickousílu, která by mohla navázat na jeho působení a hrát významnouroli v parlamentních volbách. Kam asi povede frustraceveřejnosti z nefungování právního státu, z táhnoucíhose a velmi nepřesvědčivého vyšetřování vraždy novinářeKuciaka a jeho snoubenky? My v Česku máme za sebou vskutkudramatické změny ve státním zastupitelství, ale když sepodíváte třeba na případ Davida Ratha – je to téměř na denpřesně (14. 5. 2012) šest let od chvíle, kdy byl zadržen se svouslavnou krabicí se sedmi miliony korun – uvidíte, že pravomocnýrozsudek je stále v nedohlednu. Koho budou volit Slováci, ažse jim v důsledku vyšetřování začne hroutit politickýsystém jako v Itálii v 90. letech? Kotlebu? Polská amaďarská zkušenost ukazují tím směrem.

Představa,že podobné masové demonstrace, jaké na Slovensku probíhaly, abyvedly k výměně Ficovy vlády za Ficovu loutkovou vládu, něcomohou v našem postkomunistickém světě, kde nefungujízákladní instituce právního státu a veřejné moci, opravduzměnit, je destruktivní. Čím více se bude voličům vnucovatiluze, že mohou takto něco změnit, tím budou nakonec cyničtějšía frustrovanější. Nakonec uvěří neonacistům. Instituce nemohouzměnit voliči při demonstracích, dokonce ani ve volbách. To jeveliká lekce z vývoje postkomunistické Evropy. Jedinou nadějíje postupná personální obměna, kdy se do vedoucích funkcív institucích snad konečně budou dostávat kvalitní lidé sezápadní mentalitou. Je to běh na dlouhou trať, ale musímedoufat, že se to stihne dříve, než zoufalí voliči zlomí naddemokracií hůl definitivně.