Můj dědeček byl zatčen v druhé polovině roku 1942. Na statku zůstala moje babička s třemi dětmi, nejmladší moje mamka neměla ani rok.První rok hladověli. Dědečka odvezli do Terezína, pak Osvětim. Jako jeden z velmi mála lidí v Osvětimi přežil. Když se vrátil domů, nepoznala ho prý ani babička. Podle všeho, co říkali lidé z rodiny, se hodně změnil a už nikdy nebyl stejný jako dřív. (Mimochodem zatčen byl na základě udání jiného Čecha ze stejné vesnice.).Sráči (často to slovo nepoužívám, ale tady nejde použít jiné), co tu neustále relativizují oběti nacistické okupace, jsou u mě ubožáci bez kouska studu.Stačilo by jim zažít den v podmínkách Terezína (Lety nebyly jiné, možná horší) a brečeli by až do konce života. Polemika o tom, jestli jsou v koncentračním nebo jakém táboře, by je jistě v takové situaci velmi trápila. Měli by se stydět.
