V Česku patří mezi největší odborníky na korporátní právo. Na jeho rady se obracejí i šéfové a manažeři největších firem na trhu. Jan Lasák, partner advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík a ředitel českého Czech Institute of Directors, v rozhovoru pro Forbes vysvětluje, jak správně činit manažerská rozhodnutí – a jak snadno mohou vést až k trestní odpovědnosti.
Coby partner právnické firmy Kocián Šolc Balaštík se zaměřuje především na právo obchodních společností včetně koncernového práva či fúze a akvizice, jen málokdo má proto větší vhled do rozhodování manažerů i fungování tuzemských byznysů. Kromě přednášení na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a autorství mnoha učebnic a komentářů k novému občanskému zákoníku a zákonu o obchodních korporacích radí Jan Lasák také největším společnostem, jako jsou ČEZ, Komerční banka či skupině J&T.
„Často vidíme, že lidé, kteří se ve firmě vypracovali jako zaměstnanci, přecházejí do rolí jednatelů nebo manažerů dceřiných společností. Málokdy si ale uvědomují, jak obrovská změna to pro ně je,“ říká Jan Lasák. Jako ředitel Czech Institute of Directors, organizace zaměřené na vzdělávání manažerů, upozorňuje, že právě v této oblasti mívají noví vedoucí často velké mezery.
Některá manažerská rozhodnutí navíc mohou mít následky i několik let po jejich uskutečnění. „Představte si, že po vás někdo za dvanáct let vytáhne nějaké rozhodnutí a vy máte zpětně dokazovat, proč a na základě jakých úvah a podkladů jste ho tehdy učinili,“ říká Lasák. V rozhovoru mluví i o tom, jak časté vlastně stíhání manažerů je, a před čím by se měli mít na pozoru.
Obecně se zaměřují na obsah, ne na formu. Je pro ně důležitý výsledek a přemýšlejí velmi dobře z hlediska byznysu. Nicméně problém je v tom, že právo se orientuje spíše na formu či procesní stránku rozhodnutí. Když například soud přezkoumává, zda manažer jednal s péčí řádného hospodáře, často se nezaměřuje na samotné rozhodnutí, ale zkoumá, zda byl manažer oprávněn o věci rozhodovat, proč rozhodoval sám, proč nerozhodovalo celé představenstvo nebo proč se spoléhal na určitou zprávu třeba z velké čtyřky. Z pohledu právníka jsou čeští manažeři často velmi odvážní.
Pokud se nic nepokazí, tak ano. Potřebujeme a chceme, aby manažeři byli odvážní, aby šli do rizika, zkoušeli nové věci a posouvali byznys dál. Problém ale je, že soudy je ne vždy pochválí za odvahu, když podnikatelský projekt nevyjde. Přesto si myslím, že odvaha, zejména u menších společností, je velmi výrazná a pozitivní vlastnost.
Na formu. Základním rizikem, na které stále upozorňuji, je extrémně dlouhá časová expozice. Manažer může učinit rozhodnutí v roce 2024 a někdo ho za to může pohnat k odpovědnosti třeba až v roce 2038. A právě manažeři musejí prokazovat, že tehdy jednali s péčí řádného hospodáře.
Představte si, že po vás někdo za dvanáct let vytáhne nějaké rozhodnutí a vy máte zpětně dokazovat, proč a na základě jakých úvah a podkladů jste ho tehdy učinili. Mám na stole případy, kdy manažeři musejí obhajovat rozhodnutí stará dvanáct let, často bez podkladů, které museli při odchodu z funkce vrátit.
Neřekl bych, že jsme v tomto ohledu extrémní ve srovnání s jinými zeměmi nebo Západem. Samozřejmě máme odlišný systém dokazování. Specifickým problémem v Česku je, že pokud porušíte povinnosti při výkonu funkce, tedy nejednáte zcela v souladu s pravidly, je vysoká pravděpodobnost, že naplníte skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku – a to buď úmyslně, nebo z nedbalosti. Pak do toho vstupuje trestní justice, která umí být extrémně invazivní.
Ano, za jedno a totéž rozhodnutí. Může se dokonce stát, že u civilního soudu byste manažera obhájil, ale u trestního soudu ho za to samé rozhodnutí pošlou do vězení.
Problém často nastává při prodeji firmy. Manažeři mohou roky pracovat s vlastníkem, kterého znají, ale po příchodu nového vlastníka, zejména z destinací na východ od hranic, může tento nový vlastník začít „otevírat kostlivce ve skříni“. Prozkoumá, co se ve firmě dělo za posledních deset až patnáct let, a může začít žalovat bývalé manažery za jejich rozhodnutí.
V praxi docela často. Funguje to jako nátlakový prostředek. Když nový majitel objeví problémy, často se obrátí na prodávajícího a řekne: „Objevil jsem ve společnosti neznámý dluh, problém nebo závazek, a chci slevu z kupní ceny.“ Smlouvy o převodu akcií zpravidla obsahují lhůty, které tyto nároky omezují, například na šest nebo dvanáct měsíců, pak nový vlastník může zkusit popotahovat statutáry, protože jejich odpovědnost není takto omezena. To lze ošetřit ve smlouvách, ale často se na to zapomíná.
Ano, nejčastěji vidím tyto případy, případně se jedná o důsledek sporů mezi akcionáři, společníky, případně žaloby vůči statutárům uplatňují insolvenční správci, nebo mohou být nároky vůči nim iniciovány i zásahy policie.
Často rozhodují, aniž by k tomu měli právo. Nejčastěji se to děje v koncernových strukturách, kde je někdo v mateřské společnosti, kdo rozhoduje o klíčových věcech, jako je financování nebo strategie, a tato rozhodnutí přenáší na dceřiné společnosti, ale právně by o těchto věcech měla zpravidla rozhodovat konkrétní společnost.
České právo stojí na principu, že buď se řídíte sami, nebo jste součástí konglomerátu a můžete plnit pokyny mateřské společnosti jen za určitých pravidel. V praxi to ale často funguje tak, že manažer dceřiné společnosti dostane pokyn od člověka z centrály a nepřemýšlí, zda jej vůbec může splnit. Riziko a odpovědnost pak padá především na něj.
Druhá věc, možná trochu překvapivá, je to, že ve společnosti s ručením omezeným nebo v akciové společnosti by se jakákoli rozhodnutí obchodního charakteru, například co se bude vyrábět, jak bude výsledný produkt vypadat, na jaké trhy se zaměříme nebo s kým budeme spolupracovat, od koho nakoupíme kancelářské potřeby, měla ze zákona přijímat kolektivně.
Prakticky ne vždy mohou o všem rozhodovat všichni manažeři společně. Proto se klíčová rozhodnutí často delegují na jednotlivé členy vedení, například jeden se stará o finance, jiný o investice či HR. Ale aby bylo možné takové rozhodování přenést na jednotlivce, je nutné splnit určitá zákonná pravidla.
Problém nastává, když manažer rozhoduje sám bez správného procesu, což může vést k tomu, že soud nemusí hodnotit racionálnost jeho podnikatelského rozhodnutí, ale konstatuje, že nejednal s péčí řádného hospodáře, protože vůbec neměl o věci sám rozhodovat.
Přesně tak, podobně jako u lékařů. Lékař nenese odpovědnost za smrt pacienta, pokud během operace postupoval správně. Stejně tak manažeři nejsou odpovědní za neúspěšný podnikatelský projekt nebo investici, pokud byl jejich rozhodovací proces v pořádku. Soudce není Steve Jobs ani Warren Buffett; jeho úkolem není posuzovat, zda jste měli rozšířit výrobu do Polska místo Německa. Soudce pouze zkoumá, zda bylo rozhodnutí formálně provedeno v souladu se zákonnými požadavky.
Může, ale nemusí. Základní rámec je univerzální – platí pro malé startupy i velké společnosti. Jakékoli formální požadavky mohou brzdit byznys, což vidíme především u startupů, které často nedodržují vše, protože na to nemají čas ani kapacitu. Nicméně od určitého bodu, kdy firma přejde do stabilní fáze, nastupují právníci a nastavují řádné interní procesy včetně compliance. I u startupů však lze vše nastavit v souladu s péčí řádného hospodáře, aniž by to firmu výrazně brzdilo.
V lepším případě jeho odvolání. V horším případě je odpovědný za způsobenou škodu, a to neomezeně. Například pokud firma způsobí ekologickou katastrofu, pokutu zaplatí společnost, ale manažer může být osobně odpovědný za chybu, která ji způsobila. Manažeři mohou být však stíháni i za ne zcela šťastná podnikatelská rozhodnutí. Majetková rizika lze částečně ošetřit pojištěním odpovědnosti manažerů. Problémem však zůstává trestní stíhání, na které se pojištění logicky nevztahuje.
Není to ojedinělé. V minulosti většina soudních rozhodnutí týkajících se manažerského rozhodování pocházela z trestních soudů. Ačkoli se situace mění, trestní řízení nejsou výjimečná. Například manažer, který se při podpisu smlouvy spolehl na právní radu své známé advokátky s minimální praxí v obchodním právu, byl českou justicí odsouzen, protože musel podle soudu vědět, že neměla potřebnou kvalifikaci mu kvalifikovaně poradit.
Lidé si často myslí, že trestní stíhání hrozí manažerům za zpronevěry nebo podvody, nejčastěji daňové, ale i pouhá nedbalost při podnikatelském rozhodnutí může v konkrétním případě naplňovat skutkovou podstatu trestného činu.
Samozřejmě záleží na pojistných podmínkách, ale z praxe většinou tyto pojistky chrání i po odchodu z funkce. Je to jedna z hlavních věcí, na kterou je třeba si dávat pozor. Je nutné zajistit, aby pojistka pokrývala odpovědnost i po ukončení výkonu funkce.
To je něco, co aktuálně velmi řešíme. Ne každá umělá inteligence je stejná, a u těch sofistikovanějších systémů často ani jejich tvůrci nejsou schopni přesně vysvětlit, proč se AI rozhodla tak, jak se rozhodla. Vyvstává tedy otázka, kdo bude odpovědný za případnou chybu umělé inteligence, bude-li její rozhodnutí nebo úkon základem pro chování společnosti.
Vzpomínám si, když jsem četl knihu Roberta Harrise Fear Index. Hlavní hrdina působí ve společnosti zabývající se mimo jiné obchodováním na burze, kde působí robot – dnes bychom řekli umělá inteligence – který funguje tak, že vypouští do světa informace, o nichž ví, že ovlivní kurz akcií nahoru nebo dolů, a vydělává na tom, že tyto akcie nakupuje nebo prodává. Když jsem to četl před deseti lety, připadalo mi to jako sci-fi.
Ano, už si dokážu představit software, který dostane za úkol spekulovat s akciemi a svévolně by se mohl pokoušet manipulovat s trhem, vypouštět nepravdivé informace a podobně. A je zde otázka: ponese odpovědnost manažer, který tento systém uvedl do provozu? Právo na to má nástroje a pravděpodobně se podaří najít způsob, jak tyto situace řešit. Já se kloním k tomu, že by za AI odpovídal obdobně jako za konání svého zaměstnance. Ale je to problematika, kterou teprve začínáme důkladně zkoumat.
Aktuálně musejí manažeři velkých českých firem řešit otázky kyberbezpečnosti. Nově pak přicházejí evropské předpisy o due diligence, které se zaměřují na to, aby v dodavatelském řetězci nedocházelo k porušování lidských práv a aby tyto procesy byly šetrné k životnímu prostředí. Zatímco dosud manažeři kontrolovali pouze svou vlastní firmu, nyní se začíná objevovat povinnost kontrolovat i své dodavatele. To jsou zřejmě současné klíčové trendy.
