Umělá inteligence postupně prorůstá do našeho pracovního i osobního života. Kam se bude vyvíjet naše společnost v interakci s touto technologií, řešili na konferenci SocAIety 2050: Quo vadis homo? na pražském Žofíně i přední čeští vědci Michal Pěchouček, Tomáš Mikolov a Olga Štěpánková. Shodli se na optimistickém přístupu k nové technologii, ale jestli se jejich vize naplní, je jen v lidských rukou.
Na prvním ročníku konference debatovali 19. listopadu přední čeští vědci o budoucnosti umělé inteligence. Jak s AI dále a bezpečně žít, řešili v jednom z nejzajímavějších diskusních panelů celé akce, již pořádal Nadační fond Vize 2050+, ředitel Centra umělé inteligence na ČVUT Michal Pěchouček, držitel Ceny Neuron Tomáš Mikolov a socioložka robotů Olga Štěpánková.
Pěchouček dříve pracoval v Avastu (Genu), Mikolov prošel vědeckými týmy Googlu nebo Facebooku a dnes vede vlastní kolektiv při Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC), Štěpánková působí tamtéž.
Když se objeví nějaká nová technologie, obvykle to chvíli trvá, než si získá důvěru široké veřejnosti – podobně jako to bylo historicky s využitím elektřiny, ropy a dalších vymožeností, které byly ve své době novátorské.
Odborníci se shodují na tom, že se dnes nacházíme v podobném civilizačním momentu, co se týče umělé inteligence. Podle Pěchoučka je rozvoj této technologie jedinou cestou, jak se vypořádat s těžkostmi dnešního i budoucího světa.
Apeluje na to, abychom v případě AI byli odvážnější a neotáleli s jejím využíváním, byť třeba z důvodu, že je její provoz velkou ekologickou zátěží.
„Umělá inteligence může člověka pokousat a může mít případné negativní důsledky. Myslím si ale, že největší nebezpečí nastane, když budeme podceňovat možnosti, které nám umělecká inteligence nabízí, a budeme se jí vyhýbat. Pak se stane to, že si ji pod sebe vezmou jiní,“ vyzývá kybernetik.
Podle Tomáše Mikolova bychom se měli při pochybách o adaptaci nové technologie poučit pohledem do historie.
„Když jsem byl ještě na střední škole, v době, kdy se teprve rozvíjely počítače, pamatuji si, že nám zakazovali počítačové hry jako něco, co dětem nepatří do ruky. Byly brány jako špatné, ale nebylo nám vysvětleno, proč jsou špatné,“ vzpomínal.
„Po třiceti letech tu máme spoustu firem, které vyrábějí počítačové hry, vznikl kolem nich celý průmysl a spousta lidí na něm vydělává. Pojďme se zkusit z této historie poučit, a pokud máme nástroje, pojďme je využívat,“ apeluje vědec, který pomocí svých neuronových jazykových modelů vylepšil vývoj Google Translatoru a podílel se i na vylepšení produktů Facebooku.
„Myslím si, že za dvacet let se náš přístup k vytváření obsahu promění. Podobně jako nás už dnes malíři nezachycují na portrétech, protože máme fotoaparáty,“ souhlasí Mikolov s Pěchoučkem v tom, že s využitím nových technologií není nač čekat, jinak budeme zbytek světa těžko dohánět.
Mikolov apeluje především na včasné zavádění nových technologií do oblasti školství, kde zkostnatělé osnovy neodpovídají rychlosti technologického vývoje. Aby studenti uspěli na trhu práce, musejí si podle něj v této oblasti vyšlapávat cestičky sami, podobně jako to před lety dělal on.
Že se stal vědcem, podle něj vyplynulo z jeho přirozeného zájmu o okolní svět a vztahy v něm. Už od dětství jej zajímaly otázky, jak funguje vesmír, proč jsou na Zemi lidé nebo proč věci vypadají, jak vypadají. Při hledání odpovědi na ně dokáže podle Tomáše Mikolova pomoci právě umělá inteligence.
„Přemýšlíme různě a je to vlastně zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme si biologicky podobní,“ uvažuje vědec a pokračuje směrem, že když všichni dáme své „inteligence“ dohromady a svěříme je do rukou nějakého algoritmu, přispěje to k lepšímu chápání světa, v němž se po většinu času jen pachtíme odnikud nikam a řešíme „detaily“, jako je placení složenek.
I proto AI považuje za nejdůležitější vědecký směr tohoto století.
Také Michal Pěchouček apeluje na to, aby se mladá generace naučila využívat AI ve všech kreativních činnostech a vědě především.
„AI má ohromný potenciál akcelerovat vědecký pokrok a pomoci řešit těžké otázky, jako je klima, krize ve zdravotnictví, nedostatek vody a podobně,“ tvrdí vědec. Za potvrzení této hypotézy považuje fakt, že poslední Nobelovy ceny za chemii a za fyziku obdrželi právě ti, kteří pracují s umělou inteligencí.
Umělá inteligence se podle experta bude vyvíjet různě v různých dvou sférách činnosti člověka – ve sféře pracovní a sféře osobní, či sféře entertainmentu. V pracovní oblasti podle něj budou potřeba jiné technologie, nástroje a systémy než v té volnočasové, podle něj půjde především o vytvoření pohodlí a zážitku, ale také podněcování k utrácení.
„Budou to jiné generativní kódy, které se budou vyvíjet úplně jiným způsobem,“ tvrdí Pěchouček.
AI v práci je podle něj nyní jedním z nejdůležitějších celospolečenských témat a zároveň velkou výzvou. „Dnes jsme v době, kdy AI pomáhá člověku pracovat. Špatná zpráva je, že toto období brzy skončí,“ říká expert s tím, že jak AI bude schopna dělat některou práci lépe a rychleji, začne v ní dominovat.
Jedním z nejrychleji rostoucích oborů umělé inteligence je podle něj nyní programování, respektive generování kódů. „Dvacet pět procent veškerých kódů za letošní rok bylo vyvinuto pomocí umělé inteligence,“ uvádí Michal Pěchouček.
Ročně se podle něj za vývoj softwaru utratí zhruba jeden bilion dolarů, z nějž si během následujících dvou až tří let až polovinu ukrojí AI. V osobní oblasti by AI měla podle Pěchoučka sloužit ke zvýšení kvality života, ale tento vývoj odhaduje jako pomalejší.
Olga Štěpánková se v současné době nejvíce zajímá o využití robotiky v oblasti sociálních služeb a ve zdravotnictví. „Společnost stárne a budeme potřebovat čím dál více pomocníků sociálního charakteru. A kde jinde se inspirovat než v průmyslu, kde je alfou a omegou robotizace,“ uvedla profesorka ČVUT, která se umělou inteligencí zabývá už desítky let, od svého absolutoria na matfyzu.
„Sociální roboti se začali vyrábět už někdy v devadesátých letech, ale přesto nejsou tak často nasazováni, jak se očekávalo,“ připomíná. Důležité je podle profesorky Štěpánkové přemýšlet nad tím, co všechno by roboti pomáhající v oblasti sociálních služeb měli a také neměli umět, aby péče byla kvalitní a nedocházelo k dehumanizaci.
Jejich nejsmysluplnější nasazení v tomto odvětví vidí na náročnou repetitivní práci, aby lidští pečovatelé měli více času s pacientem posedět a vyslechnout ho.
Dnes jsme v době, kdy AI pomáhá člověku pracovat. Špatná zpráva je, že toto období brzy skončí.
Podle Tomáše Mikolova je jedno, jestli bude umělá inteligence v budoucnu vypadat jako algoritmus, čip v hlavě, který nám otevře nějaký interface, nebo dvoumetrový robot. Je třeba brát ji jako nástroj, podobně jako dnes internet. Pro jedince může fungovat třeba jako rozšíření paměti a pomoci mu řešit složitější úlohy.
„Už dnes to jazykové modely umějí a za dvacet let se to posune ještě dál,“ říká Mikolov. AI by podle něj měla pomoci rychle vyřešit i chudobu, nemoci a stárnutí.
S tím souhlasí i Olga Štěpánková a předestírá možnost inkorporovat AI do exoskeletonu, tedy personalizovat ji do podoby podobné člověku, která by odpovídala i jeho zvyklostem.
„Myslím si, že umělá inteligence v nejbližších dvaceti letech určitě velmi pomůže při hledání včasných znaků onemocnění,“ tvrdí s tím, že aby se to povedlo, budeme se muset umět dohodnout na normách, jak bezpečně shromažďovat, poskytovat a využívat data o zdravotním stavu lidí.
Roboti by podle ní měli mít vlastnost jisté empatie k člověku, aby pro něj nedělali paradoxně až moc (lidé by zlenivěli a přestali se snažit).
Právě empatie bude do budoucna i jednou z nejdůležitějších lidských schopností, tvrdí Michal Pěchouček. „A to jednak empatie vůči člověku, tak i vůči přístrojům,“ dodává s vysvětlením, že v druhém případě jde především o porozumění tomu, jak stroje, algoritmy a jazykové modely fungují.
A to je už nyní třeba budovat v mladé generaci, například pomocí kvalitnější výuky matematiky. Také Tomáš Mikolov poukázal na to, že velký problém tkví v současném školství, které se nestíhá reformovat v souladu s potřebami společnosti a nereflektuje současné trendy.
Vzdělávání by podle vědce nemělo probíhat tak, že si to jdou mladí do školy odsedět, splnit povinné rituály a to důležité, co budou skutečně v budoucnosti potřebovat, se stejně musejí naučit doma ve volném čase (jako příklad uvedl třeba finanční gramotnost, ale i práci s ChatGPT).
Ředitel centra umělé inteligence Mikolova dále doplnil v tom, že vzdělání by nemělo být omezeno jen na určitou etapu života, ale mělo by probíhat celoživotně v různých tematických blocích. Univerzity by podle něj měly být tím prvním, kdo toto pochopí a nastartuje změnu, aniž by k tomu musely dostat pověření od politiků.
