Poprvé jsem ho zahlédl na pražském náměstí I. P. Pavlova. S čepicí v ruce, opíraje se o hůl, chodil od jednoho čekajícího na tramvaj ke druhému, spíš se ploužil, jak mu to dovolovala nezvladatelně se třesoucí noha. Jeho monotónní „dobry dén“ znělo jako prosebná mantra. První, druhé i třetí setkání s ním člověku sevřelo srdce a mnozí dávali. Ale co trvá dlouho, se omrzí, zevšední, ztratí povahu emocionálního ataku.
